13/05/2026
Jeden příběh končí a druhý začíná aneb jak jsem po 5 letech našla tu pravou nemovitost🏡
Jsou nemovitosti, které nejsou jen stavbou. Nejsou jen souborem zdí, pozemků, střechy, oken a dveří. Jsou to místa, do kterých se propsaly celé generace. Místa, kde někdo prožil dětství, kam se jezdilo na prázdniny, kde se sedávalo u kamen, pracovalo na zahradě, slavily se svátky a kam se vracely vzpomínky.
A když se taková nemovitost prodává, jeden příběh končí.
Někdo prodává svoji rodinnou historii. Svoje srdce. Zděděnou nemovitost po rodičích, po prarodičích, po předcích. Místo, které pro něj něco znamenalo, ale život ho posunul dál. A na druhé straně stojí někdo jiný, komu tím stejným okamžikem začíná příběh nový.
Tentokrát jsem si tu druhou stranu vyzkoušela já.
Já, realitní makléřka, která běžně provází prodejem a koupí nemovitostí své klienty, jsem se najednou ocitla v roli kupující. A po pěti letech hledání si konečně plním svůj sen. Kupuji si chalupu:)
Zítra mě čeká předání nemovitosti. Zítra dostanu klíče. A i když jsem u předání nemovitostí byla už nesčetněkrát, tentokrát to bude jiné. Tentokrát ty klíče budou moje.
Celý ten příběh je dlouhý. A možná začal už v době covidu.
Tehdy lidé najednou začali hledat útočiště mimo město. Chalupy, domy, zahrady, kus přírody. Místo, kde by mohli být svobodnější, klidnější, dál od restrikcí, blíž lesům, loukám a životu, který byl v mnohém podobnější tomu, jak žili naši předci.
I já jsem ten sen měla. Jenže jsem zároveň věděla, že právě v té době je skoro nemožné ho rozumně splnit. Ceny nemovitostí byly často přestřelené, lidé kupovali rychle, pod tlakem emocí a strachu, že už nic nebude. A protože realitní trh znám ze své praxe, nechtěla jsem koupit něco jen proto, že po tom zrovna toužila většina lidí.
Tak jsem čekala.
První dva roky jsem hledala spíš volně. Dívala jsem se na inzeráty, sledovala různé lokality, procházela nabídky, porovnávala ceny a představovala si, kde by to jednou mohlo být. Nebylo to ještě úplně intenzivní hledání. Spíš tiché udržování snu při životě.
Poslední tři roky už to ale bylo jiné. Hledala jsem opravdu. Navštívila jsem nespočet nemovitostí, které se alespoň částečně blížily mé představě. Měla jsem poměrně jasný okruh — zhruba do hodiny od mého bydliště. Chtěla jsem lesy. Louky. Klid. A hlavně klasickou českou chalupu nebo starší dům, který má duši.
Když je člověk realitní makléř, má to trochu složitější. Viděl už mnoho domů, mnoho pozemků, mnoho rekonstrukcí, mnoho dobrých i špatných řešení. V hlavě se mu skládají nápady, zkušenosti, technické detaily i sny. A když potom hledá něco pro sebe, nechce jen „nějakou chalupu“. Chce místo, kde se to všechno jednou může potkat.
A já jsem hledala.
A nakonec jsem našla.
Vlastně skoro náhodou.
Vždycky jsem si do vyhledávače zadávala okresy, kde by nemovitost mohla být. Jenže tahle chalupa byla těsně vedle mého obvyklého hledání. Byla na rozhraní lokalit, které jsem sledovala, ale spadala už pod jiný okres. A možná právě proto mi dlouho unikala.
V inzerci byla přibližně půl roku, možná skoro tři čtvrtě roku. Zájemců pár bylo, ale nic zásadního. První cena byla vysoká. Nemovitost je před rekonstrukcí, velká a pro běžného chalupáře možná až příliš velké sousto. Pro někoho, kdo chce jen hotový útěk z města na víkend, to možná nebylo ono.
Ale pro mě ano.
Pro mě to nebyl jen útěk z města. Pro mě to byla výzva. Sen. Možnost tvořit. Možnost zabořit ruce do hlíny, přemýšlet nad půdorysem, nad místnostmi, nad stěnami, nad tím, kde bude světlo, kde bude kuchyň, kde se bude sedět, kde se bude odpočívat. Možnost vytvořit si místo podle sebe.
Přesně to jsem hledala.
Jako makléřka bych mohla dlouho vyprávět o tom, jak se takové nemovitosti prodávají. O tom, jak velká očekávání někdy prodávající mají. Jak se ceny u starších domů a chalup často určují spíš pocitově než podle reality trhu. Jak někdy vůbec neodpovídají tomu, co člověk najde v inzerci, v cenových mapách nebo v katastru nemovitostí.
U podobných nemovitostí se často ukáže až časem, kde je skutečná cena. Kde se potká představa prodávajícího s možnostmi a odvahou kupujícího. Trh nakonec vždycky nějakým způsobem řekne pravdu.
A já jsem si na tu cenu počkala.
Možná náhodou. Možná ne.
Když jsem během let objížděla různé nemovitosti, zažila jsem také spoustu realitních makléřů. A musím říct, že to pro mě byla velmi zajímavá zkušenost. Když jsem jim neřekla, že jsem sama realitní makléřka, chovali se ke mně jako k běžnému zájemci. A já jsem měla možnost vidět jejich práci z druhé strany.
Někdy to bylo dobré. Ale často spíš ne.
Nechci nikoho zbytečně hanit, ale mnohokrát jsem si uvědomila, jak obrovský rozdíl může být v přístupu, komunikaci, přípravě i obyčejné lidskosti. Jako klient člověk velmi rychle pozná, jestli je na druhé straně někdo, kdo se mu opravdu věnuje, nebo někdo, kdo jen odemyká dveře.
A právě proto musím říct, že u této nemovitosti to bylo jiné.
Paní makléřka byla skvělá.
Už při prvním telefonátu jsem jí řekla, že jsem realitní makléřka a že o nemovitost mám opravdový zájem pro sebe. Čekala jsem možná opatrnost, odstup nebo obavu, protože s tím jsem se už dříve setkala. Někteří makléři se bojí, že jim jiný makléř zakázku „ukradne“, že bude něco komplikovat nebo že za tím bude nějaký jiný záměr.
Tady se nic takového nestalo.
Paní makléřka zůstala milá, otevřená, přirozená a přátelská. Přesně taková komunikace, jakou mám ráda i já. Lidská, příjemná, ale zároveň profesionální.
Nemovitost jsem si prohlédla poprvé. Potom podruhé. A potom ještě potřetí. Pokaždé jsem si s sebou vzala někoho dalšího — odborníka, který mi pomohl podívat se na věci technicky a střízlivě. Protože sen je krásný, ale chalupa k rekonstrukci je zároveň závazek. Musela jsem zvážit všechno: stav nemovitosti, rozsah prací, finance, své síly i čas.
Po zhruba měsíci příprav, rozpočtů, konzultací a přemýšlení jsem dala nabídku.
Byla nižší než inzerovaná cena.
A pak začalo vyjednávání. Čekání. Nejistota. Emoce.
Najednou jsem velmi přesně cítila to, co často prožívají kupující, které doprovázím ve své práci. Ten okamžik, kdy člověk opravdu chce nemovitost koupit, ale zároveň potřebuje, aby cena dávala smysl. Kdy doufá, že prodávající ustoupí. Kdy čeká na odpověď. Kdy se v hlavě střídá radost, obava, naděje i strach, že to celé nevyjde.
Je to na nervy.
A přestože se o ceně někdy mluví jako o čistě racionální věci, ve skutečnosti je v tom mnoho emocí. Na obou stranách. Prodávající pouští něco svého. Kupující se snaží dosáhnout na svůj sen. A makléř stojí mezi nimi a musí velmi jemně vnímat, kdy zatlačit, kdy počkat, kdy vysvětlit a kdy jen nechat čas pracovat.
Tahle zkušenost mi znovu připomněla, jak důležité je být jako makléř empatický.
Nakonec jsme se dohodli.
Majitelů bylo více, ale shodli se. Kupní smlouva byla podepsaná. Nemovitost mi prodali za cenu, kterou jsem nabídla, i když samozřejmě i z mé strany tam byly určité ústupky a dohoda musela být oboustranná.
A teď už mě čeká nový začátek.
Těším se, že budu rekonstruovat. Přemýšlet. Plánovat. Bourat i tvořit. Objevovat vrstvy domu, zahrady i příběhů, které tam přede mnou byly. Těším se na svou vysněnou chalupu, která nebude hotová hned, ale právě v tom je pro mě její kouzlo.
Po pěti letech hledání mám pocit, že přišel správný čas.
Že to místo na mě možná čekalo.
A jestli to můžu říct takhle jednoduše — děkuji tam nahoru. Protože mám pocit, že mi konečně přišlo do života něco, o čem jsem dlouho snila.
Jak to celé zvládnu, ukáže čas. Sama to ještě nevím. Ale věřím si.
A všem, kdo hledají svou nemovitost, svůj domov, svůj sen nebo jen místo, kde mohou začít nový příběh, bych chtěla popřát jediné:
Hodně trpělivosti, hodně štěstí 🍀— a hlavně empatického makléře❤️
