01/03/2026
3. Černošice včera a dnes - Kynžvart v zimě v létě - autem po Rakousku - Lugano - prázdniny s dědečkem (Tatry, Jánské Lázně, Nové Hrady) - ryby-raky - Choceň
Můj druhý - nedobrovolný - domov byl u Anduly Sedláčkové. To byla na začátku století slavná divadelní herečka (dramatická umělkyně - něco jako naše Sarah Bernardová) a moje teta Ela (starší sestra mojí mámy) byla její úhlavní ctitelka.
V březnu 1926 se Andule narodila dcera Marcela. To se náramně hodilo tetě Ele, která se všemi prostředky snažila Andule zalíbit, - třeba tím, že se její Marcelce postará o společnost. Já jsem narozená v prosinci 1925.( Správně jsme měly být s Marcelou stejně staré, ale já jsem byla o dva měsíce nedonošená a Marcela byla o měsíc přenošená.) A tak Ela usilovala o to, aby mě co nejdřív a nejčastěji dostala k Marcele. Nejdřív jen na návštěvy na Karlovo náměstí, kde Andula tehdy bydlela (v Ottově domě, kde je teď kachlíkárna - poliklinika proti Černému pivovaru) a pak do Černošic, kde měla Andula vilu. Dokud tam se mnou chodila nebo jezdila máma (Marcela jí říkala O-máma), bylo to dobré. Jezdili jsme (i s tátou) do penzionu Steimar, to bylo ob jeden dům od Anduliny vily, a k Marcele jsme chodili jen na návštěvu.
Když už jsem ale byla větší, vodila mě tam Ela samotnou. Sama se pak věnovala Andule a mne tam nechala na pospas. Copak Marcela, ta byla moc hodná a i když byla rozmazlovaná, tak to nikdy nezneužívala. A hodné bylo i služebnictvo (kuchařka Stáza, šofér Miroslav, později kuchařka Katuška), ti nám měřili stejným metrem. Taky Marcelin tatínek, "pan ředitel" (Kašpar) i Andula (já jsem jí říkala "Madamka"). Hrozné ale byly ty podlízavé baby-ctitelky a nejhnusnější z nich Malá Ela.
Malá Ela byla původně ctitelka Anduly jako moje teta Ela ( Velká Ela) a když se narodila Marcela, zaměřila se na ni. Pro Marcelu svým způsobem nahradila mámu. Ale opičí. Madamka, ta byla na nás obě stejně přísná a taky, když odněkud přijela, přivezla něco oběma. Ale Malá Ela ta Marcele naprosto nekriticky a nespravedlivě nadržovala - ke škodě mojí i Marcely. Ne že by mi výslovně ubližovala, nebo dokonce bila. Ale kdykoliv jsme něco předváděly, vždycky to Marcela dělala líp (i když třeba objektivní výsledek byl opačný) a Ela ji chválila a opěvovala, a mne - pokud výslovně nepohanila - tak rozhodně nepochválila. Nemusím vykládat, že mně to příjemné nebylo, ale nepociťovala jsem to jako křivdu, věřila jsem, že jsem opravdu tak nešikovná - až časem jsem poznala, že se mi občas přece něco povede. Horší to ale bylo pro Marcelu, protože ta si zvykla, že ať dělá co dělá jak dělá, je to dokonalé.
Když jsem o tom v dospělosti mluvila s mámou, tak říkala, že byla přesvědčená, že tam mám možnost užít něco, co ona by mi nemohla poskytnout - a o tom, jak tam se mnou zacházela Malá Ela nemohla vědět, protože před ní se Ela tak nechovala. A já, když se mne tehdy ptali, proč tam nechci chodit, tak jsem to neuměla vysvětlit.
Příjemnou stránku to mělo arci taky - i když si nejsem docela jistá, jestli pro mne bylo užitečné poznat, jak chutná skutečný blahobyt. Tak jako doma - se služkou - jsem se nedověděla, že podlaha ani kliky se nelesknou furt samy od sebe, a že šaty nejsou pořád čisté a vyžehlené samy od sebe, a že punčochy se samy nespraví, tak jsem u Marcely viděla, že zahrada je pořád perfektně upravená a trávník zalitý a ostříhaný sám od sebe, okna, lavičky, plot, všechno pořád čerstvě natřené samo od sebe. Jo a že celá zahrada je jeden trávník jen aby se na něm pohodlně žilo - a ne aby zahrada byla otrokářská plantáž, která musí jenom skýtat zdroj užitku hmotného. Stromy jsou tu proto, aby dávaly stín a mohlo pod nimi stát houpací lehátko a aby se v jejich stínu dalo odpočívat a obědvat. Auto je na to, aby s ním šofér dovezl, koho je třeba a zase pro něj přijel. Myje, udržuje a opravuje se samo. Stejně kytky za oknem jsou pořád stejně čerstvé aniž je kdo vysazuje, pleje nebo zalejvá. O tom, že by na domě bylo třeba dělat nějakou údržbu nebo opravy - o jeho postavení ani nemluvě - právě tak jako o čistění koberců na schodištích, včetně bílých ochranných potahů - se mi ani nezdálo. Takhle jsem tedy poznala svět a nikdy jsem se nezbavila pocitu, že zahrada bez zahradníka a auto bez šoféra není žádný luxus.
Snad bych měla ten příjemný život v Černošicích přece jen blíž popsat (způsob života u Marcely v Praze nebyl tak markantně odlišný od našeho doma). Tak především: v Černošicích nikdy nepršelo (teprve v dospělém věku jsem pochopila, že když začalo pršet - tedy když se dalo do dlouhodobějšího deště - tak nebyl důvod, abychom byly v Černošicích a odvezli nás do Prahy). Denní režim byl asi takový (pokud tam byla Madamka s námi) : Ráno - časně, asi od šesti hodin - se Madamka na zahradě učila roli a my jsme musely být úplně tiše. Abychom vydržely do snídaně, dostaly jsme každá mističku marmelády (výborné jahodové nebo malinové). Teprve když se Madamka doučila, tak jsme směly vstát a pak - pečlivě upravené - jít k snídani na verandu. Tam už bylo prostřeno na dlouhém stole - všemožné mističky, talířky, konvičky - marmeláda, med, máslo, smetana, citron. Po snídani jsme se převlékly na hraní (nebo svlékly do naha podle roční doby) a šly si hrát na zahradu.
Tu zabíral skoro celou velký obytný trávník, na jeho okrajích jabloně a skupinky thují. Okolo po všech čtyřech stranách pískem vysypaná cestička s vydlážděnými žlábky pro odtok. Za ní u plotu dva zahradní domečky, každý asi tak 3 x 3 m, kde jsme měly v jednom svoje hračky a ve druhém byla Rita - bernardýn. Ta před tím svým domečkem v rohu zahrady měla ještě drátěnou ohradu - výběh. Dál potom bylo pískoviště jako na dětském hřišti a houpačka, taky jako na hřišti : takové ty dvě lavice s opěradly a podlážkou, zavěšené na dřevěné konstrukci. A mezi ty dvě proti sobě ležící lavičky se dal zavěsit stolek a na tom jsme dostávaly přesnídávku, na příklad vajíčka do skla a šťávu z rajských jablíček. To pro mne bylo něco úplně mimořádného. Tenkrát rajská šťáva se nedala koupit, to se muselo doma ručně propasírovat (žádný robot nebo odšťavňovač) - byla to hrozná čvaňhačka a nadělala se při tom spousta nádobí a nepořádku - a tak mi to doma nikdo nedělal. Prostě jsem dostala celé rajče a bylo to. Takže ta promačkaná šťáva mi byla hrozně vzácná.
V druhém rohu zahrady vedle dětského koutku vedla zamčená dvířka do dolní zahrady, kde podle plotu rostly maliny a na záhonech jahody a nějaká ta příruční zelenina. Tudy se prošlo až k řece, tedy k vedlejšímu úzkému rameni Berounky, které obtéká malý ostrůvek. Jako malé děti jsme tady koupání moc neužily, protože oba břehy jsou stinné a hlavně příkré. To až když jsme uměly plavat a ještě pod dohledem. Také tu bylo kotviště pro loďku, pramičku, kterou se dalo vyjet na volnou řeku.
Oběd se podával "v lesíčku", což byla skupinka thují uprostřed nichž stál kulatý stůl s parapletem. U stolu jsme musely dodržovat všechny společenské rituály od usedání naposled, přes "dobré chutnání přeji", "mohu se napít?" - ""Moheš"" až po "děkuji za oběd" a "dobré zažití přeji"- a pak jsme se zase směly jít převléct a hrát si.
A teď jednu aktualitu. Letos v létě jsem byla na výletě v Mokropsích. Cestou zpátky jsem šla na vlak do Černošic a vzala to kolem Mařenky (nevím, jestli jsem řekla, že Madamčina vila se jmenovala Mařenka). A jak tam tak očumuju přes plot, tak se zrovna vraceli majitelé a tak jsem se dostala dovnitř - ne do domu, ale aspoň na zahradu.
Zpředu to vypadalo skoro jako za mlada, i ty růže kolem předního trávníku. Tím nečekanější bylo to, co jsem zažila na zadní "obytné" zahradě: Žádný úpravný trávník s chomáči pivoněk u kraje. Žádné uhrabané cestičky - vůbec žádné cestičky. A vůbec žádné stromy. Jednolitý trávník přerostlé trávy a na tom trávníku nic. To mě nejvíc překvapilo. Žádné jabloně, po kterých jsme lezly, žádný "lesíček", kde jsme obědvali. Ty jabloně museli pokácet, protože byly přestárlé. Ale proč pokáceli ty jehličnany? - Ty přece tady jsou, ty nechali - a ukázali mi někam nad střechu, kde se vznášel spodek koruny té malé thuje (nebo co to bylo), co nám strkala větvičky do talíře. "Domečky", ty mě zas překvapily obráceně - byly sice téměř v nezměněné podobě, jenže zase byly menší. A za nimi, v ohradě místo Rity - slepice. Ale ten puch, co se rozprostíral po celé zahradě - čím dozadu, tím víc - na slepice nevypadal. Tak jsem se pídila, až dopídila - prasat. Sice u sousedů, ale prasečinec žádné hranice neuznává. Pak jsem se chtěla podívat k vodě, ale to prostě nešlo. Místo dolejší části zahrady neproniknutelná džungle, kterou doslova nebylo možné projít bez mačety. Že neudržujou trávníky a cestičky, to dovedu pochopit, nemají na to čas ani peníze, ale že si neuchovají ani přístup k řece, když už jim teče kolem zahrady, to nepochopím.
V roce 1934 (tedy když nám bylo asi osm let) dala si Madamka postavit druhou vilu v Kynžvartě u Mariánských lázní. Bylo to tam moc hezké, tenkrát byl okolní les nízký a na svahu před zahradou byla paseka, takže z domu a ze zahrady byl nádherný výhled do kraje (na Velkou Hleďsebe). Dům byl mnohem menší než Černošická vila (taky se tomu říkalo "chata") ale tak docela malé to zas nebylo. Mělo to v přízemí halu, pokoj, kuchyň, koupelnu a záchod, v patře byly dva pokoje, koupelna a záchod , a nad tím ještě prostorné podkroví. Kolem tří stran prvního patra byla pavlač. Celá stavba byla ve stylu švýcarského domku, mořené dřevo, zelené okenice se srdíčky.
Okolo domu byla taky zahrada, a dost velká, ale převážně ve svahu, takže obytná byla prakticky jen terasa vydlážděná hrubými kameny (s travičkou ve spárách). A tak se odtamtud často vyjíždělo (autem) do Mariánek na Lido, kde jsme na klidném, přírodním břehu (proti plovárně) měli najatý bungalov (malou dřevěnou chatičku s molem pro lodičky), kam se dalo přijet kolem rybníka autem, ale my s Marcelou jsme se tam dopravovaly přes rybník v najatých kajakách (docela samy v devíti letech!). V zimě jsme v Kynžvartě zase jezdily na lyžích tak, že vždycky ráno přijel k nám kočí s koněm (Maxem) a se saněmi a pak jsme jeli - Madamka v saních a my na špagátě za saněmi na lyžích - třeba do Mariánek nebo na Kladskou.
V té době se Madamka přestěhovala z Karlova náměstí do Maltézského paláce na Velkopřevorském náměstí. Byt zabíral celé patro situované do hrady, k tomu i salu terrenu v přízemí (s kanony) a celou zahradu s velikým trávníkem a starým platanem. Tam jsme si s Marcelou hrály (teď tam bývá letní divadlo). V zimě nám tam Miroslav polil širokou cestu před trávníkem a udělal nám soukromé kluziště. V Černošicích jsme zase měly svoje soukromé koupaliště. Byly jsme tedy ve všech směrech izolované: měly jsme vlastní koupaliště (dokonce dvě - v Černošicích a v Mariánkách), vlastní hřiště, vlastní kluziště, o vlastních zahradách - úhrnem třech - ani nemluvím. A já taky dodnes mám potíž splynout s davem. Na plovárnu bych chodila nejradši v prosinci.
S Marcelou jsem taky v roce 1936 podnikla prázdninovou cestu do Rakouska. To jsme jeli na způsob dnešní autoturistiky, jenže to bylo daleko pohodlnější, protože jsme bydleli v hotelích, buď jednu noc nebo víc - vím, že několik dní jsme bydleli v Pörtschachu na Wörtersee. Když jsme chtěli jít na turu, nemuseli jsme se k autu vracet - vystoupili jsme, kde jsme chtěli a Miroslav popojel na určené místo. Jednou se nám to ale nevyplatilo. To jsme brzo na začátku pochodu promokli ale nemohli jsme se vrátit, protože jsme museli dorazit na místo, kde jsme měli sraz s Miroslavem. To ale byla výjimka. Jinak tenhle systém byl moc pohodlný. Projeli jsme tak přes Linec, Salzburg, Grossglockner, jezera a přes Mnichov zpátky - v sestavě Madamka a Miroslav vpředu, Václav Vydra (herec, potomní manžel Dany Medřické), Ela a Marcela vzadu a já na malé štokrličce u jejich nohou.
Rok před tím, v roce 1935, mě vyvezla za hranice teta Máňa - do Švýcar. Ta měla zase jiný systém cestování. Bydlely jsem stabilně v Luganu a odtamtud dělaly výlety : Luzern, Locarno, Lago Maggiore. Bylo mi skoro deset let a tak si z toho pamatuji poměrně dost : zastřešený most, lva vytesaného ve skále a Glätschergarten, přírodní útvar, kde valící se kamení z ledovců vyhloubilo ve skalách kulaté jámy. Z Lugana si pamatuju hlavně pohled z okna hotelu (Walter), kde jsme přes jezero viděly Monte Bré a St. Salvator. A tady mi utkvěl čuch, který tím oknem vnikal : směs silného chladného horského vzduchu s výpary aut jezdících po nábřeží pod námi (těch nebylo moc, právě tolik, aby jen stačily kontrastovat s tím voňavým ovzduším). Na Monte Bré vedla lanovka, která v noci byla osvětlená (tedy její dráha) a vypadala jako housenka. Na Monte Bré jsme taky vyjely a tady mě nejvíc nadchlo, že tam byl sníh a já jsem měla podkolenky.
Když už mluvím o svém zahraničním cestování nemohu vynechat Paris-Plage. O té jsem se zmínila už při vyprávění o nemoci babičky Marie. Tam se ale nehodilo, abych líčila svoje dojmy z Paris-Plage - čuchací požitek z vysychajícího písku při odlivu a škrablavě štítivý pocit při našlapování na mušličky, o kterých jsem si myslela, že jsou to krabi a bála jsem se jich. Ani na obrovské šťavnaté broskve, které jsem nemohla konzumovat jinak, než nahatá na balkoně. A na reklamní neonový vláček, který čas od času vychrlil chomáč světelných jisker, na který jsem viděla z hotelového pokoje v Paříži.
Po smrti babičky Marie dědeček Rudolf s tetou Elou objevili při cestě na Slovensko Vysoké Tatry a tam jsme pak jezdili na Štrbské Pleso, v létě i v zimě. Možná mimo hlavní sezonu, protože na všech fotkách, které odtamtud mám, jsem jen já a Kriváň nebo já a vodopád Skok a nikde nikdo jiný, natož davy. V létě jsme bydleli v dependanci Jiskra. Na jídlo jsme chodili do hlavního hotelu Jánošík, v zimě jsme tam i bydleli. Když jsem pak v roce 1951 na Štrbské pleso přijela s Olgou a těšila jsem se na to jak jsem to pamatovala, byl to šok. To nebyly hory, to byl Václavák: davy a auta. Dřív se tam jezdilo ze stanice Štrba zubačkou (ozubenou lanovkou) a pak po rovině električkou. Jinak nic, leda saně s koněm.
Stejné zklamání jsem zažila na Pustevnách, kam jsme jezdívali, než jsem chodila do školy. Tam bylo jen několik hotelů, jinak jen pastviny a ovce. Když jsem se tam v roce 1971 za tou přírodou vyšplhala, nebyly to pastviny, ale Matějská pouť: davy, stánky, poházené papíry, kelímky - futajbl.
Dvoje poslední prázdniny s dědečkem Rudolfem jsme byli v Jánských Lázních, kde to bylo taky moc hezké a taky ne moc lidí. Bydleli jsme v hotelové vile Anne-Marie, dědeček měl moc hezký pokoj s verandou, kam nám nosili oběd. Odtud jsme jezdili lanovkou na Černou horu na svačinu (borůvkové koláče). Koupání bylo jen v lázeňském domě, ale bylo to pro mě tajuplně dobrodružné. Bazén totiž byl (možná ještě je) řešený jako samostatná uzavřená místnost naplněná do výše asi 120 cm vodou, uzavřená dveřmi, za nimiž pokračuje výběžek, v němž je schodišťátko ještě taky pod vodou tak, že hladina vody sahala něco málo pod úroveň podlahy. To znamená, že se ještě na chodbičce vstoupilo do vody a sešlo po schůdkách dolů ke dveřím. Ty dveře, zčásti ponořené do vody, se otvíraly do bazénu a neměly spodní díl, aby jim voda nekladla odpor. Do bazénu se tedy dalo vcházet buď tak, že se ty dveře normálně otevřely, anebo se zavřené podplouvaly (což byl můj případ).
Když jsem se takhle dostala k prázdninám, doplním už taky Nové Hrady, o kterých jsem se několikrát jinde zmínila. Tam jsme jezdili vždycky na zbytek prázdnin. Ani tady nebyl žádný nával letních hostů, ale přesto to mělo všecky výhody letoviska. Hezký a čistý Český Dům, kde byla Sokolovna, restaurace a pár hostinských pokojů. Dobře tam vařili, byl to rodinný podnik, kde už jsme se se všemi dobře znali - něco jako Hostinec U kamenného stolu.
Dole v Údolí (Niederthal) byl moc pěkný (a taky málo navštěvovaný) rybník - Fischmeisterteich. Navíc panství patřilo Buquoyům, kteří měli nahoře v Nových Hradech zámek a starý hrad a dole v Údolí park - Theresienthal, kde byly empirové stavby - pavilonek s hospodářskými budovami - Neugebaude (Najgebaj), pak zbytky lázní (Blaues Haus - modrý dům), které byly postaveny nad říčkou (Stropnicí?) tak, že do vody se vstupovalo přímo uprostřed budovy. Asi to nějak špatně odhadli, takže jednoho krásného dne to pobořila voda. Ale ten zbytek je dost důkladný, kamenný a je dost dobře vidět, jak to původně bylo. Romantiku údolí doplňuje umělý vodopád, který ale zdola vypadá úplně přirozeně, jenom nahoře je k němu přiváděna voda náhonem. Údolí pak končí u staré tvrze Cuknštějn a na druhém konci, na svahu pod městem je postavený "Schweizerhaus", jak praví název - domek ve švýcarském stylu, přesně jako Madamčina vila v Kynžvartě, jenže větší.
Nahoře v zámeckém parku kromě romantického jezírka před, resp. za zámkem, byla postavená vesnička pro děti - jako Hameau ve Versailles, jenže zmenšená pro děti. Opravdové domečky s opravdovým zařízením, všecko v miniaturním provedení na velikost dítěte. To ale bylo zničeno po válce, kdy byly v zámku ubytovány řecké děti. Před válkou bylo všecko pečlivě udržované a v provozu, protože rodina Buquoyů zámek běžně užívala. Když ale zrovna v Nových Hradech nebyli, měl dědeček Rudolf (a my s ním) povolený vstup do parku a tak jsem měla možnost poznat to všechno ještě v plném lesku - a zase jsme měli pro sebe celý zámecký park včetně v něm rostoucích hub. A těch nebylo málo. A rostly tak, jak jsem neměla možnost to vidět nikde jinde. Na velkých loukách - nebo snad jen jedné, třeba mi to dětské rozměry zkreslují - mezi obrovskými solitérními stromy ve vysoké trávě (takové té tenké, ohebné) rostly obrovské nádherné a pevné hřiby. Dědeček je pak kapesním nožem krájel na tenoučké plátky, které se pak navlékaly na nitě a sušily jako girlandy na pavlači, což bylo přímo ideální - na vzduchu, v suchu a ve stínu. A bylo jich moc. Taky si vzpomínám, jak nám tam děti nosily jahody a borůvky - a jaksi mě tenkrát nenapadlo, že je musely ty děti natrhat a pak nesníst ale prodat.
S potěšením ještě musím pro úplnost dodat, že na rozdíl od ostatních prázdninových míst, mě Nové Hrady po letech (až na tu dětskou vesničku) nezklamaly. Sice se tam leccos změnilo, ale spíš k lepšímu. I když ta původní místa vypadají jinak, ale ne hůř. Nemůžu přece chtít, aby si v našem původním domě, tedy, kde jsme měli ten jeden pokoj, si nechali suché záchody a na dvoře senkrubnu, aby bylo zachované aroma, které já pamatuju (zase ta čuchací paměť). Pokoj v Nových Hradech jsme měli až do záboru Sudet na podzim 1938.
Ještě jsem neřekla, že táta tam chodil na ryby a raky. Obojího tam bylo moc a tak už jsme pak byli těch ryb přejedení - a byli to převážně pstruzi. A na lovení jsme s tátou chodili jako vejprava s Olinkou (nar.1934) a kočárkem - což bylo spíš terénní vozidlo, na které bylo naloženo jídlo, fišcajky, oblečení, že tam Olinku ani nebylo vidět, nebo musela balancovat na vršku. Byla to pro mě velká otrava, protože táta obíhal kolem potoka a my musely být zticha, abychom mu nesplašily ryby. Proč nás chtěl mít ssebou, je u Boha. Asi jako nosiče nebo vozataje a pomocný personál.
Ráda jsem ale chodila na raky - toho jsem se mohla zúčastnit. Na to měl táta specielní nářadí (rakůvky), které si dal udělat nejspíš podle vzoru dědečka Josefa. Byly to síťky, něco jako síťový kastrol - dva drátěné kruhy cca 40cm v průměru. Jeden z nich propletený sítí byl dno, které bylo s horním kruhem spojeno síťovanou bočnicí . Horní kruh byl přivázaný provázky na prut, který jsme si vždycky na místě uřízli z lísek, a za ten se pak síťka vytáhla, když jsme viděli, že v ní jsou raci. Když se to spustilo do vody, ty dva drátěné kruhy si lehly na sebe, takže to bylo placaté a na dně neviditelné a vidět byla jen návnada (smradlavé maso nebo žába, které táta za tím účelem nachytal) připevněná na dno síťky. Když se za to zatáhlo a neslo nahoru, zdvihla se boční síťka mezi horním a dolním kruhem a raci nemohli vypadnout (ani utéct). Vypadá to moc složité, ale ve skutečnosti je to jednoduché, ale hlavně nevím, proč to tak pečlivě popisuju. Asi proto, že jsem to měla ráda (taky ty síťky, když se sušily, měly zvláštní pach, trochu rybinou, trochu travou a bahnem a těmi návnadami). Nachytané raky jsme pak dali v síťce (sak na raky) do vody, pak se museli rychle přenést a doma zas dát do vody, aby nechcípli. Ale nesměli být úplně ponoření, aby si mohli vybrat jestli chtějí být ve vodě nebo venku. Po lovu se pak pořádaly račí hody. Táta to vařil ve vodě do které kromě soli přidal taky hodně piva a cerelovou nať. Raci vařením zčervenali a byla to náramná pochoutka. Kromě raků jako takových se taky dělala račí majonéza a račí polívka.
Raky jsme pak chytali taky v Chocni, kam jsme začali jezdit, když byly zabrané Sudety a s nimi Nové Hrady. V Chocni jsme v podstatě pokračovali ve způsobu dovolených jako v Nových Hradech. Jenom s tím rozdílem, že v Chocni jsme neměli ze začátku svůj trvalý pokoj, ale bydleli jsme v podnájmu u Barnetových a Synkových. Ti bydleli blízko sebe a shodou okolností měli děti jako my dvě. Synkovi měli Alenku stejně starou jako Olinka a Barnetovi Milku - jako já, a Jarušku - jako Olga.
Zapadli jsme k nim jako do rodiny a zase se chodilo dopoledně na plovárnu, která byla moc pěkně udržovaná, pak na oběd do Panského domu a odpoledne do lesa k Prokopu, na Chlum nebo do Pelin - to jsou pískovcové skály u Orlice - a tam jsme si sedly a vyšívaly - tedy teta Máňa, máma a já. Táta za námi do Chocně vždycky přijel jen na kratší čas. To jsme pak chodily s ním na raky a na pstruhy do Nedošína u Litomyšle. To bylo daleko zábavnější chytání než sedění u řeky. To se chytá na mušku a musí se připlížit až k tomu pstruhovi (odzadu) a hodit mu tu mušku před hubu, aby si myslel, že tam ta moucha zrovna spadla. Jak vlastně chytal táta ty pstruhy v Nových Hradech, nevím. Rozhodně se to muškaření učil až v Nedošíně.
V Chocni jsme si pak - resp. teta Máňa - najala nastálo pokoj u Barnetů, kam jsme přestěhovali nábytek z Nových Hradů. Když potom Barnetovi potřebovali ten pokoj pro sebe, doporučili tetě Mílinu spolužačku Emču Tejnorovou a u Tejnorů pak měla teta Máňa svůj pokoj až do smrti. Jezdila tam pak, když byla v penzi, už v květnu nebo červnu (v pokoji se nedalo topit) a byla tam do září nebo října. Zapadla tam do rodiny tak, že když se Emča vdala a měla děti, měly ji jako babičku. Emča je taky stejně stará jako já a rozuměla jsem si s ní líp než s Mílou Barnetovou a jsme v pravidelném kontaktu dodnes. K tetě Máně do Chocně jsme potom jezdívaly střídavě máma, já a nejvíc Olga - vždycky jen jedna, víc se nás do pokojíčku nevešlo. V Chocni jsme taky prožili naše, myslím, nejopulentnější prázdniny v roce 1938, to když byl táta ještě v parlamentě a už se taky věnoval kanceláři, a tak jsme nemuseli počítat a na příklad dělat si večeře doma. Chodili jsme na oběd do Panského domu na rohu náměstí a po obědě rovnou přes náměstí k panu Nosálovi do cukrárny, kde pro nás měl vždycky připravenou mísu rakviček, ze které jsme si po libosti brali a on pak jen spočítal, kolik jich zbylo. A v Panském domě jsme taky večeřeli. Já si pamatuju, že jsem vždycky dlouho vybírala a nakonec skončila vždycky u smaženého řízku s bramborovým salátem. Teď si uvědomuju, že to až tak velké hody nebyly, že ten můj pocit blahobytu pramenil jen z toho, že mi nikdo nemluvil do toho, co si objednám - jestli to nebude moc drahé, nebo málo vydatné.
