05/05/2026
27 hodin na urgentu: Moje (ne)plánovaná jízda nemocnicí v Torrevieja 🏥
Měla jsem to naplánované dokonale. Víkend, sluníčko, žádné prohlídky nemovitostí, jen já, víkend bez dětí, kafe na terase a konečně trochu klidu a času na své koníčky. Jenže člověk míní a život mění. Místo relaxu mě čekal maraton, který trval nekonečných 27 hodin. A ne, nebyl to flám, ale pobyt na urgentním příjmu v nemocnici v Torrevieja.
Dvě hodiny v nejistotě
Všechno to začalo nenápadně. Něco mě trápilo, ale říkala jsem si, že je to banalita. „Půjdu tam, nechám se vyšetřit a za hodinku jsem zpátky doma,“ myslela jsem si.
Od chvíle, kdy jsem promluvila na recepci, do momentu, kdy mě přijali na box urgentu, uběhly přesně dvě hodiny. Seděla jsem tam a hlavou mi běželo: Je to hodně, nebo málo? Na jednu stranu chcete být ošetřeni hned, na druhou stranu vidíte ten cvrkot kolem. Ve Španělsku se na urgentu nespěchá, pokud vyloženě neteče krev, ale jakmile se „něco“ najde, tempo se změní.
Z banality urgentním případem
A přesně to se stalo mně. Krevní testy, které měly být jen formalitou, ukázaly něco jiného. Najednou se ta poklidná atmosféra vypařila. Doktor zvážněl, sestřičky začaly kmitat a já se z čekajícího pacienta stala urgentním případem. V tu chvíli vám docvakne, jak křehké ty naše plány jsou. Místo plánovaného oběda (den matek) s rodinou mě vezli na lůžko a začal kolotoč vyšetření, kapaček, připojení na monitor, čekání na výsledky a rychlé zahájení léčby.
Strávit v nemocnici 27 hodin na urgentu v kuse je očistec. Ležíte hned naproti sesterně, protože jste ten vážný případ, takže na vás musí vidět. Sledujete, jak se venku stmívá, jak vychází slunce, jak se mění směny, jak se okolo vás lidi střídají. Ale i v té nejtěžší chvíli mě držela nad vodou ta neuvěřitelná španělská nátura.
I když jsem tam byla „jen“ jedna z mnoha, cítila jsem se jako člověk, ne jako číslo. Sestřičky mě oslovovaly „cariño“ (zlatíčko) nebo „guapa“ (krásko). Možná to zní jako drobnost, ale když tam ležíte v tom nepohodlném andělíčku a nevíte, co s vámi bude, tenhle lidský přístup léčí, cítíte se hned lépe.
💡 Co je dobré vědět, než vyrazíte na „Urgencias“:
Aby vaše zkušenost byla co nejklidnější (pokud se to tak dá říct), tady je pár mých postřehů:
Trpělivost je povinná výbava: Těch mých 2 hodin na začátku je vlastně ještě dobrý čas. Pokud nejde o život, počítejte s tím, že si v čekárně posedíte. Španělské zdravotnictví je skvělé, ale mají svůj systém priorit (triaje).
Modrá kartička (EHIC) zachraňuje situaci: Nezapomeňte ji mít u sebe. Ve státní nemocnici vás na ni ošetří bez řečí. Pokud máte soukromé pojištění, je lepší jet rovnou do soukromé kliniky (třeba Quirón), kde to bývá rychlejší. Já jsem rezident, takže klasická SIP karta a žádné dotazy, vše propojené na systém.
Jazyková bariéra: V Torrevieja sice umí část personálu anglicky, ale věřte, že španělština je v takových situacích TOP. Pokud neumíte, Google Translator v mobilu je váš nejlepší kamarád nebo někdo kdo vám bude tlumočit.
Doprovod: Ve Španělsku je běžné, že s vámi v nemocnici je rodina. Mají tu na to i přizpůsobené prostory, protože podpora blízkých je tu považována za součást léčby. Takže ano, na boxu s rodinou, na urgentu - lůžkové části už jen vyhrazené návštěvní hodiny.
Návrat do reality
Když mě po 27 hodinách konečně propustili, sluníčko už zase pálilo. Můj vysněný víkend byl sice v tahu, ale já se vracela domů s obrovskou pokorou.
Uvědomila jsem si, že i když si tu občas zanadáváme na byrokracii nebo na to, že řemeslník nepřišel včas, tak v tom nejdůležitějším – v péči o zdraví a v lidskosti – nás Španělsko nenechá ve štychu.
Teď se snažím odpočívat, trochu bilancuji a kochám se pohledem na své rozkvetlé amarylisy a západ nad růžovým jezerem. Modřiny po jehlách a kanylách se zahojí a bude zas dobře.
Měli jste někdy podobnou zkušenost? Jaké bylo vaše nejdelší čekání u doktora?
