Aktuality z Bylan i ze světa

29/07/2026

Výroba pultových obchodních vah Fr. Wiesner Chrudim
Výrobu vah mostních, vozových, vagónových a později i lokomotivních zahájila firma Wiesner (založ. 1855) už okolo roku 1870. Automatické váhy se začaly vyrábět pro cukrovarnický průmysl počátkem 20. století, protože ruční vážení už nestačilo pracovnímu tempu. Vážila se dodaná řepa, řepné řízky a vyrobený cukr, pro kontrolní účely i uhlí dodávané do kotlů. Automatické průběžné vážení uhlí se pak stalo samozřejmou součástí všech zauhlovacích zařízení, dodávaných firmou Wiesner pro elektrárenské kotelny, nebo kotelny velkých průmyslových podniků.
Koncem 20. let 20. století byly ve firmě zkonstruovány první automatické sklonné váhy, nejprve o váživosti do 50 až 100 kg pro vážení zásilek na dráze a poštách. Později byla výroba rozšířena i na samočinné sklonné váhy o váživosti od 1 do 50 kg, ale nejdůležitější z hledisku odbytu se ukázaly být váhy pro obchody o váživosti do 5 a 10 kg. Výroba této nejpoužívanější kategorie zahrnovala několik různých konstrukcí vah a dosahovala až 500 kusů měsíčně. V roce 1935 k vahám přistoupila i výroba a prodej nářezových strojů, které zástupci firmy při návštěvách obchodů a nabídkách vah mohli předvádět a prodávat zároveň s váhami.
Automatické váhy a nářezové stroje byly prvními výrobky firmy Wiesner, kde kupující byl anonymní, tedy neovlivnitelný bankami, politickými i jinými vlivy. Ing. Dr. František Wiesner III. (1893-1970), vnuk zakladatele a poslední soukromý majitel firmy v letech 1914-1945, se snažil podíl anonymních kupců na tržbách dále zvětšit, a proto zavedl v roce 1937 do výroby další nový výrobek, a sice příbory a nádobí z nerezavějící oceli.
Firma Wiesner přestala po 90 letech činnosti ke dni 31. 12. 1945 existovat a chrudimský závod převzal nově zřízený národní podnik Transporta, podléhající pražskému generálnímu ředitelství těžkého strojírenství. Transporta fungovala v různých organizačních podobách ještě dalších 55 let, až do svého zániku v roce 2000.
Pultové váhy určené pro obchody vyráběl ještě několik desetiletí po druhé světové válce pobočný závod Transporty v Úpici.
Foto: ze sbírek Krajského technického muzea Vysoké Mýto

02/07/2026

Kdykoli v horách na severu Sardinie umíral starý člověk a trpěl velkými bolestmi, rodina zavolala Accabadòru (Ta která ukončuje) známou též jako "Paní Dobré smrti". Obvykle to byla chudá vdova, která pravděpodobně zdědila svou roli po své vlastní matce nebo babičce. Vždy šlo o ženu, jelikož ta dle místních obyvatel život dává, a smí ho tedy i vzít. Jelikož se za smrt nesluší platit, jedinou odměnou jí byl velký kulatý chléb. Byť škrtila nebo dávala ránu dřevěným kladivem do spánku, nebyla to vražda. Byla to milosrdná služba - la dolce morte (sladká smrt).

Accabadòra přicházela v noci, někdy až nad ránem, když se ve městě konala světská slavnost. Nechtěla totiž, aby ji někdo spatřil, a nechtěla, aby se někdo radoval, když umírající bude odcházet. Přicházela sama, nepoznána, tvář měla zakrytou černým šátkem a i šaty měla černé. Někdy si nasadila černou masku. Přicházela bosa nebo v botách s korkovou podrážkou, aby její kroky nikdo neslyšel. V ruce nesla černý vlněný vak a v něm růženec ze suchých černých plodů hlohu. Hlavní částí její výbavy byla však kladivo (mazzola). Tmavé, ohlazené, z olivového dřeva vyrobené, olejem napuštěné. Těžké, hladké, s rozšířenou palicí. Na konci lehce zvrásněné, aby v rukou neklouzalo. Accabadòra vstoupila do domu, s nikým nepromluvila, poklekla u nohou člověka, jemuž měla pomoci. Pověsila růženec a několika údery do spánku a krku, ukončila život trpícího. Někdy však dotyčného uškrtila nebo udusila polštářem. Odešla. Nikdo se na nic neptal, nikdo o tom nemluvil, katolická církev i úřady mlčely.

Tradice se udržela na Sardinii až donedávna. Poslední doložený případ pochází z roku 1927, ale podle vyprávění pamětníků se tak stalo až na konci padesátých let. Ostrov byl totiž velice chudý a mnohé rodiny si nemohly dovolit drahou léčbu těžce nemocných v městské nemocnici. Navíc šlo o velice starou tradici, byť v poněkud odlišné podobě. Již antičtí autoři popisují místní zvyk, usmrcovat zvláštním způsobem ty, kteří byli nemohoucí, nemocní nebo dosáhli věku 75 let. Čekatel na smrt byl odnesen na kraj vysokého útesu a svržen do moře. Pokud se chcete dozvědět o této tradici víc, navštivte malé horské město Luras na Sardinii a vyhledejte místní etnografické muzeum.

Kabinet Kuriozit

08/04/2026

04/04/2026

27/03/2026

https://www.facebook.com/share/p/1FSYr4EHLa/?mibextid=wwXIfr

26. března 1945 v odpoledních hodinách obklíčily silné jednotky německé branné moci lesík u obce Leškovice, v místě zvaném „Na Dlouhé“, kde byl ukryt sedmičlenný štábní oddíl partyzánské skupiny Mistr Jan Hus - pět ruských a dva čeští partyzáni. Partyzáni byli Němci zaměřeni během dlouhého rádiového vysílání do Moskvy, kdy je obklíčilo na 300 německých vojáků. Po velice tvrdém boji, který trval do druhého dne, spáchali za bezvýchodné situace všichni členové partyzánské skupiny sebevraždu, pouze velitel Alexandr Vasiljevič Fomin přežil, zřejmě po nepovedené sebevraždě.
Velitel Fomin zanechal během boje tři lístky se zprávami :
1. - 26. 3. 45. Jsme obklíčeni. Vydržíme do konce. Nepřítel - 300 německých vojáků. Budeme střílet do posledního náboje. 4. ukr. front.
2. - Žijeme pro český národ, za šťastnou budoucnost slovanských národů, za porážku Němců. Fomin 27. 3. 1945
3. - Nemáme čas prorazit, obklíčili nás. Kapitán Fomin. Umíráme za vlast.
Fomin byl převezen do věznice v Chrudimi, kde měl být podroben výslech. Tho však již kvůli těžkým zraněním nebyl schopen, tak byl velitelem chrudimského Sonderkommanda a kriminálním komisařem gestapa Paulem Feustelem zastřelen. Mimo Fomina byli členy této partyzánské skupiny, kteří přišli o život, Jan Janáček ze Sobiňova, Josef Coufal ze Samotína u Žižkova Pole, Ivan Vasiljevič Perchun, zdravotnice Lydie Alexandrovna Smyková a radisté Maria Nikiforovna Poljaková a Alexandr Nikolajevič Čepurov.

27/02/2026

https://www.facebook.com/share/r/18CneTnjS2/?mibextid=wwXIfr