04/05/2026
103 km. Dva týdny od chvíle, kdy jsem se o tom dozvěděl, do startu. Myšlenka byla jednoduchá: půjdu to. Domluvil jsem pár lidí a v pátek ve 21:00 jsme vyrazili do tmy. Trasa vedla přes Kleť a Krumlov, takže žádná procházka – jeden kopec za druhým a dlouhé hodiny jen se svými myšlenkami.
Někde kolem 40. kilometru přišel první skutečný zlom. Ne fyzický, ale v hlavě. Od té chvíle už jsem šel sám a začal jsem vnímat věci, které normálně přehlušíš – ticho, únavu, vlastní pochybnosti i to, co tě žene dál. Byl to zvláštní klid i boj zároveň.
Skončil jsem na 64. kilometru. Poprvé v životě jsem zažil moment, kdy hlava chtěla pokračovat, ale tělo už prostě nepustilo dál. A stejně tak poprvé pro mě bylo reálné vzít telefon a říct si o pomoc. Ještě pár hodin předtím něco nemyslitelného.
A víš co? Nevadí to. Protože tenhle zážitek nebyl jen o tom dojít do cíle. Byl o té cestě, o limitech a o tom, co si z toho odneseš. Já si odnesl víc, než jsem čekal – nový respekt k sobě samému, uvědomění, kde mám hranice, a hlavně chuť je znovu posunout.
A vlastně je to dost podobné byznysu. Nikdy nejsi stoprocentně připravený. Nečekáš na ideální moment. Prostě vyrazíš, děláš rozhodnutí za pochodu a zjišťuješ, kam až dokážeš dojít.
Tenhle příběh pro mě nekončí na 64. kilometru. Spíš tam začíná něco dalšího. Další výzva, další pokus… a tentokrát už vím, do čeho jdu. Další výšlap? Už teď vím, že přijde. 💪