03/03/2022
Moje, věřím že pravidelná, příběhovka, aneb "Jak jsem se (možná) mýlil v realitách a jaké z toho plyne ponaučení". Dnes vol.2. Těšíte se? Tak si udělejte kafe, posaďte se a vzhůru dolů! A ... Zase jsem dlouhej 😇
Příběh druhý - PONOŽKY… (🧐🥴)
Přijel jsem na odhad kvůli vyrovnání. Menší vesnice v okrese Litoměřice, ale klidně by to mohl být třeba Karlín. Jak zpívá nahlas Ivan Hlas v jedné staré písničce: „skupinky excelentních Romů, zpívaj svůj roztouženej kontrapunkt, zpívaj si typ-ta-dy-da“.
Nezpívám si. Musím dovnitř, všechno změřit. Bojím se toho už od té chvíle, co jsem vylezl z auta a poprvé dům a dvůr uviděl. Ale je léto, pětadvacet ve stínu, jsem očkován a nesmrtelný, respirátor zůstává na zrcátku. Rozvolňujeme! Zvoním.
Už zvenku není dům žádná hitparáda, tu a tam odpadává omítka, někde i cihla. Oprýskaná okna nepocítila dotek štětce lakýrníka minimálně sto let. Vrátka na sloupku sotva drží, pletivo vrat je spravované, správky se už ale pomalu rozpadají, jak jsou prorezlé. Dvůr uzavírá pobořená stodola bez střechy. Cestou od vrátek ke vchodovým dveřím se na zápraží vyhýbám několika psím hovnům, menším i větším. Snažím se nezašlápnout tři oškubané slepice a zároveň po očku sleduji kohouta, který zase z nějakého důvodu celou cestu podezíravě sleduje mě. Nevím, asi mě má za konkurenci. Sluníčko pálí. Dveře do domu cítím dřív, než jsem u nich, když je přede mnou paní otevře. Dva metry přede mnou… Nekecám.
V tmavé síni se vzduch ani nehne. Se zadrženým dechem to rozhodně celé nedám, dům má ještě patro. Místní jsou zvyklí, asi teplo domova, nebo tak něco… Kdyby to ale bylo ještě o fous horší, tak se mi asi rozslzejí oči. Popis technického stavu po rychlé úvaze nechávám na ven, je hezky, občas foukne mírný větřík, pod stromem na dvoře je stín, stolek a lavička. To půjde. Přízemí proletím, snažím se nemluvit. Paní by si ráda povídala, ale jsem tak rychlý, že mě nestíhá, mám ji pořád za zády. Trhnu rekord!
Bydlí tu odhadem asi osm lidí, dole je kuchyně, záchod, koupelna a obývák. Zaměřeno. Pak schody ze síně do patra, menší podesta a vstup do tří ložnic. Lezu do první a tam to vidím… Nejdřív z dálky, v koutě… Ponožky… Stojí. STOJÍ? Nevěřím tomu, musím se na to podívat zblízka. Ale fakt. STOJÍ. Paní za mnou omluvně prohodí, že kluci hrají fotbal a jsou tak trochu bo**eláři… Kdyby byl ve druhém koutě pokoje růžový slon, stál na zadních, chobotem žongloval se třemi míčky a hrál u toho na zvonkohru, už si ho ani nevšimnu. V mrákotách nějak doměřím zbytek pokojů, venku načmárám popis konstrukcí, naposledy zkontroluji kohouta a bez podání ruky praštím brankou, až okolo upadne asi půl kila rzi… Cítím, že na dnešní den už nikdy nezapomenu.
Když jsem na začátku dům viděl zvenku, tipoval jsem odhad na hodinu. Po necelých 25minutách zpátky v autě děkuji Číně za Covid a vypatlám na sebe kompletní střední balení dezinfekce. Volant mi ještě klouže v rukách, řadím za jedna a s kvílením pneumatik prchám. Rychle a zběsile, hlavně pryč. Další dva dny mě pak ještě při vzpomínce všude svědí. I jen dokončení toho odhadu v počítači mě skoro až fyzicky bolí. Posílám ho poštou… Bez zpáteční adresy.
👉Závěr pro mne – všechny domy asi nejsou pro mě, i má odvaha bude mít hranice. Někdy je respirátor dobrý sluha, někdy neškodí ani rukavice.
👉Závěr pro Vás – chcete-li slušný odhad (nebo cenu při prodeji), je nutno tomu i něco podřídit – minimálně úklid před návštěvou odhadce (kupujícího) by měl být samozřejmostí.
Nebo si někoho najměte! Třeba mě! 😍 Dokážeme zajistit vyklízení, samozřejmostí je příprava před focením na prodej, aneb, jak se dnes moderní říká HOMESTAGING. A když nepomůže ani to, dokážeme připravit třeba vizualizace stavu budoucího. Stačí mi jen zavolat, nebo napsat.
