Kozlov

07/08/2021

Lom břidlíčný starý

07/08/2021

Zákřovský Žalov

07/08/2021

Pomník Zákřovský Žalov je památník tragédie z konce druhé světové války zřízený 31. října 1949 v lese u Kyjanice nedaleko Velkého Újezda (okr. Olomouc) na počest 19 upáleným obyvatelům obce Zákřov za údajnou podporu partyzánů

30/06/2021

30/06/2021

letošní foto

02/10/2019

Prameny řeky Odry
Hlavní prameny byly dva, tj. dolní pramen patřící
do k. ú. Kozlov a horní pramen, který uměle zřídila
olomoucká kapitula, vlastnící okolní území, koncem
19. století.
Tento nový (kapitulní) pramen nacházející se
západně od pramene dolního, tj. již v katastru
Varhoště, však v létě vysychal, až zanikl. Byl
na dohled (asi 90 m) vzdálen od dolního pramene,
jak dokumentují i zachované fotografie. Voda byla
svedena do studánky zpevněné roubeným dřevem,
nad kterou byl vztyčen dubový sloupek se skříňkou.
V ní byl pod sklem obrázek buď na plechu
malovaný, nebo barevná litografie (?) Panny Marie
Sněžné. Voda z horního pramene pak stékala
do zděné studánky dolního kozlovského pramene.
Dolní pramen leží v lese asi 1,5 km severozápadně
od Kozlova v 634 metrech nad mořem.
Vojenská správa prameniště částečně zpřístupnila
v roce 1991.
V souvislosti s Odrou především zmíníme práci
kaplana z nedalekých Milovan – Franze G . W eisse
nazvanou Prameny Odry z roku 1822, jejíž
překlad pořídil Antonín Frel. V kapitole Jména se
autor zabývá etymologií názvu řeky, v následující
kapitole nazvané Starší zprávy o původu řeky Odry
představuje různé názory na vznik (pramen) Odry.
Uvádí, že podle autorů známých historických map
řeka snad pramení „v hlubokém lese“ bez určení
místa nebo např. v Polsku či u Dvorců, u Berouna
na Moravě, Starého Jičína, Jívové či dokonce
u Frýdku. V oddíle Oderské údolí Weiss píše o dolech
v oblasti horního toku Odry, popisuje údolí,
které je „zčásti lučnaté a zčásti bažinaté“. Dále
uvádí: „Poněvadž (Odra) teče často serpentinami,
její tok se zpomaluje a v místech, kde je hloubka,
zdá se, že teče nazpět, aneb voda stojí. Tok teče
v létě za nízkého stavu vody. Na jaře, když se
ledy rozpouštějí a voda se roztaje, je nezkrotitelný
živel. V klidu sotva teče 6 střevíců široká,
a povodněmi rozšíří se na 10 střevíců. Tam, kde
vystupuje Leselsberg (Mons elysins, má své jméno
od původních obyvatelů Odry – Elysieru, nebo
jak Tacitus jmenuje Ligieru – nemá historického
podkladu, pozn. Frela), končí údolí Odry. Tento
kopec nemá známky vysokého pohoří, ale jeho
okolí a jeho vzhled je vážný“.
V kapitole nazvané Prameny Odry srovnává
data starých map, na kterých je Odra zakreslena
„Dva nejvyšší prameny jdou bažinou vidličkovitě
na povrch … Dvacet kroků hlouběji na hranici
olomouckého a přerovského kraje na lesní louce
jest postavena kaplička (1822), má červenou (kopulovitou)
střechu … Když pán von Scherz(!) před
106 roky tuto krajinu prohlédl, nebylo zde ještě
žádných pramenů.
Tj. v roce 1786, poznámka Frelova. – Karl
Ferdinand von Schertz, patřil mu statek Spálov
(1694–1723). On jako první určil správnou polohu
pramene Odry.
Tehdy teprve povstala řeka
Odra, poněvadž také les a teprve později ve stínu
stromů vytvořená bažina zde ještě nebyla, na volném
poli jestřabské louky okolo jednotlivých buků
a jeden trochu vzadu stál jako strom na hranici
platan, pod jménem Urle daleko a široko znám.
Skácen a vysázen javor, který (nese) značky hranic
fideikomisního statku Veselíčko“. Dále uvažuje, že
kaplička by na tomto místě nemohla stát. Popisuje
kvalitu (vzhled) vody u pramene a níže a také
uvádí její teplotu. Popis květeny a typu lesů Weiss
rozebírá v kapitole Květena v Eliščiné. V poslední
kapitoly nazvané Výška pramenů Odry uvádí:
„Až na hranice pruského státu na 56 potoků
a řek přijímá. Mnohé jsou mohutnější nežli ona.“
Také zde zmiňuje projekt Odra – Morava – Dunaj,
který prvně rozpracoval v roce 1700 Lothar Vogemonte,
autor projektu kanálu ve Francii. V závěru
autor prohlašuje, že „spojení severního moře
a středozemního bylo by užitečné“ a zamýšlená
vodní cesta rovněž. P. Franz G. Weiss dokončil
dílo v Milovánkách (tj. v Milovanech, dnes zaniklá
obec ve Vojenském újezdu Libavá) 30. listopadu
1821.
Úprava kozlovského pramene se dočkala různých
obměn, jak víme z různých pramenů. Tak například
v kronice města Oder je údajně zápis o tom,
jak k prameni Odry v roce 1823 putovali dva
němečtí obchodníci, jeden byl z Frankfurtu a druhý
z Vratislavi. Místo, kam přišli, patřilo hraběti
Podstatskému, jehož také byli hosty. Obchodníci
s jeho vědomím nechali kolem pramene vysekat
lískové keře a pro pramen vyzdít čtyři střevíce
hlubokou nádrž. Nad ní pak nechal hrabě postavit
pěknou šestihrannou dřevěnou. Zde zápis z oderské
kroniky končí.
Dřevěný altán zchátral a místo něj byla kolem
roku 1835 postavena zděná kaple s červenou „kopulovitou“
střechou, později pokrytou břidlicí. Stála
tam asi do roku 1910, kdy byla za vichřice zničena
padajícími stromy. Na jejím místě byla nákladem
Aloise hraběte Podstatského-Lichtensteina48) opět
postavena šestiboká besídka. Jinou podobu okolí
pramene uvádíme v části věnované památkám.
Když i ta zanikla, byla v roce 1960 nad pramenem
zbudována velkoújezdskou lesní správou
Vojenských lesů a statků Lipník nad Bečvou besídka na nevelkém čtvercovém základě. Ta také
podlehla zkáze, a to nejen díky povětrnostním
podmínkám, ale především vandalismu a proto
byla v roce 1985 nahrazena novou stavbou. Tato
poslední dřevěná stavba na kamenné podezdívce
je vybudovaná rovněž na půdorysu šestiúhelníku,
od besídky z roku 1935 se liší především tvarem
střechy – starší besídka byla zastřešena stanovou
střechou, poslední stavba střechou jehlancovou.
V roce 2005 byl altán zrekonstruován.
Odrou, jejím pramenem a tokem, názvem a květenou
v jejím okolí apod., se zabývala více či méně
podrobně řada autorů.
Kněží-rodáci
P. Jan Hausner, narozen v Kozlově 7. června
1885, ordinován 5. července 1910, od roku 1917
do minimálně roku 1941 působil v Jakartovicích,
konzistorní rada, po odsunu ve farnosti Reuchen
(diecéze Freiburg). Zemřel 20. srpna 1950.

02/10/2019

Obec Kozlov
První písemná zmínka o Kozlově je známa
z roku 1364. Obec patřila moravskému markraběti,
moravské šlechtě a od roku 1406 náležela k hradu
Helfštýnu. Koncem 15. století byl Kozlov pustý
a jako součást panství Veselíčko byl nově osazen
v roce 1656. K tomuto panství Podstatských
přináležel až do roku 1848.22) Pak Kozlov jako
osada patřil do Velkého Újezda, tj. až do roku
1894, kdy byl vyloučen. Obec je součástí Města
Libavé od roku 1950, osady Kyjanice a Eliščino
dnes již neexistují.
Na obecní pečeti ( použité v roce 1737) je korunovaný
český lev.
Obyvatelé se živili dřevorubectvím, dovozem
dřeva do Olomouce a Přerova. Dokonce se zde
pěstovalo konopí na prodej – také Pavel Mück,
zdejší učitel v letech 1816–1835, měl v Kozlově
obchod s konopím. Z konopí se dělaly provazy
a lana. Další pracovní příležitosti pro místní
obyvatele se našly v břidlicových lomech. Samozřejmě
zde fungovaly hostince (tři), kramářství (tři),
obuvníci (tři), řezníci (dva), kováři (dva), kolář, stolař
a krejčí. Dříve také vykonávali robotu jako zedničtí
dělníci v sousedním Ranošově či při stavbách
zámku ve Veselíčku.
První německá škola v Kozlově č. p. 61 byla
postavena až v letech 1788–1789, předtím se
vyučovalo v soukromém domě. Novější dvoutřídní
školní budova č. p. 76 pochází z roku 1884.
Je to budova stojící po levé straně okresní silnice
(směrem na Potštát) před křižovatkou s cestou
vedoucí do Ranošova, tedy téměř naproti kostela.
Česká škola byla samozřejmě otevřena až
po osvobození, tj. 1.září 1945. Dětí bylo tehdy
dvacet, ředitelkou byla Vlast. Zigmuntíková(!) z Velkého
Újezdu. V následujícím roce stoupl počet
žáků na 43, tj. v důsledku přílivu novoosídlenců.
Ti ale museli odejít v termínu do 1.dubna 1947.
Žáků nebylo mnoho, v letech 1967/1968 prošla
školní budova modernizací, ale v červnu 1976 byla
uzavřena. Ke znovuotevření došlo až po 15 letech.
K životu v obci v minulosti vždy patřila spolková
činnost.
Německou okupační armádou byl Kozlov obsazen
10. října 1938. Ke konci války (7. prosince
1944) byl v blízkosti obce sestřelen letoun – americký
bombardér B 24 Liberator.
Po odsunu obyvatelstva německé národnosti,
které proběhlo v roce 1946, se do obce nastěhovali
novoosídlenci, a le již brzy ( 17. z áří 1946)
vláda rozhodla o vzniku Vojenského výcvikového
tábora Moravský Beroun, který měl zahrnout
i obec Kozlov. A tak se také stalo. Když byl
tento k 1. červenci 1950 rozšířen a přeměněn
ve Vojenský újezd Libavá, zůstal Kozlov jako
„zaniklá obec“ v jeho hranicích.
V návaznosti na reorganizaci vojenského prostoru
sdělil újezdní správce v červenci roku 1950
KNV v Olomouci mezi jiným i to, že civilní o byvatelstvo
zůstane částečně i v Kozlově. Jednalo se hlavně o zaměstnance podniků provádějících
distribuci potravin a předmětů denní potřeby
(Družstvo Budoucnost – obchod potravinami,
pekárna, řeznictví, cukrárna), zaměstnance pošty,
vojenských lesů a statků, učitele, cestáře, kominíka
a některé živnosti). V obci měla také zůstat
Národní škola (jednotřídní a mateřská školka),
naproti tomu budoucnost stanice Sboru národní
bezpečnosti v Kozlově byla nejistá.Zachování
či zboření kostela v Kozlově zůstávalo otevřenou
otázkou.K částečnému oživení obce došlo před rokem
1960, kdy byla do Kozlova soustředěna jedna ze
zemědělských provozoven Vojenských lesů a statků,
tj. Zemědělský statek Kozlov (jinde Správa
vojenského statku Kozlov) a obec jako jedna ze
čtyř zůstala zachována jako místní část Města
Libavé. Bohužel byla v té době již částečně zbourána,
další demolice se pak prováděly v průběhu
dalších let.
Kozlovský statek měl dvě výrobní střediska, a to
v Kozlově a Slavkově. Kolem XI. sjezdu KSČ (červen
1958) provedl Krajský národní výbor v Olomouci
ekonomické vyhodnocení delimitačních prací
v celém VÚ Libavá, kde bylo 50 % lesů, 30 %
půdy vyčleněné z plánování a 20 % zemědělské
půdy. Zemědělská výroba se soustřeďovala v SVS
Libavá, SVS Luboměř a SVS Kozlov. Mimo nich
zde hospodařila zemědělská správa SVS Nová
Horka a SVS Výmyslov. Protože území bylo určeno
pro provádění taktického a střeleckého výcviku
jednotek Československé lidové armády, rozdělení
zemědělské půdy bylo následující: I.kat. půda
určená výlučně k využívání vojenskému 9.445
ha; II. kat.půda určená ke společnému využívání
vojsky a voj.lesy a statky 4.384 ha; III. kat. půda
určená k intenzívnímu hospodářskému využívání
vojenskými lesy a statky 2.683 ha, celková výměra
půdy je 16.512 ha. Ve spojeném hospodářství
kozlovském a slavkovském bylo tehdy chováno
164 dojnic a 244 kusů ostatního skotu.V roce
1974 obdržel zdejší pracovní kolektiv titul Brigáda
socialistické práce.V Kozlově se v posledních desetiletích také hodně stavělo. Např. sídliště v horní části bylo postaveno
po roce 1968 pro potřeby Sovětské armády,
nedaleko byly postaveny domky v jednotném
stylu, které obývají zaměstnanci Vojenských lesů
a statků Lipník nad Bečvou, v dolní části obce byl
v letech 1990–1991 zbudován nový panelový dům
pro zaměstnance vojenské správy.
Kyjanice
Nyní zaniklá osada ležela pod Kyjanickým kopcem
při komunikaci z Velkého Újezdu do Kozlova,
tj. jihozápadně pod Kozlovem. K roku 1548 se
připomínala jako pustá. K roku 1919 měla samota
čtyři domy s 62 obyvateli, byl zde hostinec,
obchod a krátce i německá škola. Dnes tu (vyjma Schwarzova kamenného kříže, viz níže) nic
nenajdeme.
Kyjanický mlýn o dvou složeních (na mouku
a proso) vrchnost prodala v roce 1741 mlynáři, přičemž
mu i nadále přispívala na opravy.33) Později
byla ke mlýnu přistavěna pila a nadále se zde vyráběla
prosná kaše a navíc šindel na pokrytí střech.
Pilu i mlýn vlastnila rodina Švarcova (Schwarzova)
až do roku 1892, kdy objekt od Františka Švarce
koupil Franz Losert z Čermné na Moravě, který
vše zařídil na parní pohon a dokonce založil
i pobočku v Hranicích. Po jeho smrti (1915) vedl
podnik syn František, po roce 1922 pak nejmladší
syn Otto.V roce 1949 provoz zanikl, zařízení
bylo demontováno a údajně odvezeno na Slovensko.
V roce 1965 v době, kdy se opravovala
silnice na Potštát, byly objekty zbourány. Zůstala
jen správní budova – bývalé sídlo majitele, před
kterou byl přemístěn kamenný kříž, a hoblovací
hala. Správní budova nějakou dobu sloužila pro
ubytování lesních dělníků, po roce 1969 ji zabrali
sovětští vojáci a užívali ji sovětští důstojníci s rodinami.
Po jejich odchodu byla budova stržena
a na jejím místě byla postavena jiná pro potřeby
Vojenských lesů a statků Lipník, zakrátko však
(1996) byla podpálena a shořela.
Kyjaničtí němečtí obyvatelé v roce 1911 uspořádali
sbírku na postavení sochy císaře Josefa II.
Socha byla skutečně postavena, a to před okny
obytné části Losertovy pily. V roce 1922 poté,
kdy místní odmítli sochu – symbol právě zašlé
monarchie – odstranit, demontovali ji četníci a její
části složili ve stodole. Tento incident byl důvodem
k dalším národnostním nepokojům, jimiž se již
Kyjanice stala známou.
Poslední stavení zaniklo na konci dvacátého
století.
Eliščino
Osada ležela severně od Kozlova asi tři kilometry
od pramene řeky Odry. Poprvé se Eliščino uvádí
v roce 1713 v osecké matrice, a to jako „Nový
mlýn na Odře“. Za ním dále následoval Schindelmühle,
který již patřil k varhošťské hájovně.
Po těchto dvou a po dalších mlýnech, klapajících
na Odře v nynějším vojenském prostoru, se nezachoval
žádný. Posledním zbytkem lieselsbergské
pily bylo převodové kolo, které se po roce 2002
ztratilo.Dnes j e prvním z mlýnů postavených
na Odře mlýn v Loučkách u Oder.
Před rokem 1920 měla osada šest domů s 24
obyvateli. Dnes jsou n a místě Eliščina j en rozvaliny.
Ovšem ještě 5. srpna 1949 obdržel Jednotný
národní výbor v Olomouci od ministerstva vnitra
návrh na změnu názvu: „Místní část Liselsberg(!),
m. o. Kozlov, okres Olomouc, změna názvu. Pro
shora uvedenou část navrhl Vojenský zeměpisný
ústav původně název Lysá Hora. Po bližším
přezkoumání terénu se však zjistilo, že by tento
název nebyl věcně odůvodněn. Navrhovali bychom
proto pro Liselsberg(!) název Pod Pramenem,
a to vzhledem k blízkým pramenům Odry“. Nový
název posuzovala místní správní komise v Kozlově,
2. září odpověděla její předsedkyně Vl. Sigmundíková(!),
že „členové nesouhlasí s Vaším návrhem
na pojmenování Pod Pramenem, avšak všichni si
přejí, aby tato část Kozlova se jmenovala Elištino(!),
kterýžto název se zde již hodně ujal u všech
zaměstnanců lesů“. Nicméně předseda JNV sdělil
Ministerstvu národní obrany následující: „Pokud se
týká stanoviska JNV hlavního města Olomouce
k Vašemu návrhu názvu Pod Pramenem, jest toto
kladné a to z toho důvodu, že se jedná o název
z hlediska filologického správný a po stránce
věcné plně zdůvodněný. Název, který žádá MSK
v Kozlově Elištino(!) nezdá se vhodný již proto, že
se v podstatě jedná o nesprávný resp. nepřesný
překlad původního německého názvu Lieselsberg“.
Název „Pod Pramenem začal v Kozlově platit
rozhodnutím ministerstva od 18. října 1949. MNV
v Kozlově již nedostal další šanci se k tomu vyjádřit.