02/10/2019
Zákřov
Proti partyzánům nacisté povolali kozáky
Ve vzpomínkách pamětníků představuje předválečný Zákřov
běžnou, snad až idylickou zemědělskou ves, kde se
všichni znali a byli zvyklí si pomáhat. Na tom nic nezměnila
ani léta války. V blízkých Tršicích sice gestapo pozatýkalo
několik odbojářů napojených na organizaci Lvice,
Zákřova se to ale nedotklo. Situace se změnila na přelomu
let 1944–1945, kdy nacisté s vidinou postupu Rudé
armády začali ve strategické oblasti Moravské brány (tedy
kotliny mezi Olomoucí a Hranicemi na Moravě) budovat
protitankové zákopy. Na nucené práce tak převeleli stovky
mužů z celých Čech a Moravy, přičemž mnozí ani nedosáhli
plnoletosti. S blížícím se koncem války rostla kuráž
nasazených mladíků a řada z nich zběhla k partyzánům.
V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl
Juraj, který v oblasti provedl několik diverzních
akcí.Nacistické velení na to zareagovalo povoláním 574.
kozáckého praporu. Pamětníci ze Zákřova sice v souvislosti
s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu
mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí Ruské
osvobozenecké armády (ROA) nebyla. Cílem vojáků
z 547. praporu s krycím názvem Feuermittel, bylo potírání
partyzánů a jejich pomocníků. K Němcům se přidali
pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému
Rusku. Velením proti partyzánských akcí nacisté
pověřili gestapáka Josef Gepperta, pomáhal mu olomoucký
fašista Josef Hykade, který se plynně domluvil česky
a dostal za úkol navázat spojení s partyzány. Neblahou
roli v popisovaných událostech sehrál tršický konfident
Bedřich Hodulík.
Deník Otty Wolfa
Vraťme se ale v příběhu k židovské rodině Wolfových,
zmíněné v úvodu. Wolfovi do Zákřova přišli 6. března
roku 1945, když jim jejich známá, tršická dentistka Ludmila
Tichá, sehnala úkryt v rodině zákřovského sedláka
Oldřicha Ohery. Bertold Wolf, jeho žena Růžena, dcera
Felicitas a syn Otto žili před válkou v Olomouci, roku
1940 se přestěhovali do Tršic. Kromě toho měli Wolfovi
ještě nejstaršího syna Kurta, který už před válkou emigroval
a bojoval v řadách Svobodovy armády. Když v létě
roku 1942 rodinu povolali do Olomouce k transportu,
na kraji města z objednaného povozu vystoupili a pěšky
se vrátili do připraveného lesního úkrytu poblíž Tršic. Tam pobývali do října, na zimu se uchýlili do kůlny
na pozemku jejich ochránce, zahradníka Jaroslava Zdařila
z Tršic. Takto přežívali až do jara 1944, kdy se rodina
se Zdařilem ve zlém rozešla. Nový úkryt našli na půdě
u rodiny Zbořilových v Tršicích. Samotné ukrývání židovských
obyvatel, nebo jen neoznámení jejich „výskytu“
představovalo v protektorátních časech nesmírné riziko,
z toho logicky vyplýval stres a konflikty, které takový odvážný
čin přinášel. Proto Wolfovi nakonec museli opustit
i úkryt u Zbořilů a útočiště na samém sklonku války
našli ve výměnku u Oherových v Zákřově.
Otto Wolf si po celou dobu ukrývání vedl deník, který
po více než půlstoletí po válce vyšel knižně. Ve svém psaní
se mladý Otto vyhýbal hodnocení, jde spíše o strohé
zaznamenání, co měla rodina k jídlu, jaké zrovna vládne
počasí, ale také zmínky o každodenním životě ve vsi, jak
jej vnímali ze svého úkrytu. Od svých ochránců dostávali
Wolfovi kromě jídla a přístřeší také informace o situaci
na válečných frontách a z pravidelných deníkových
záznamů o postupu jednotlivých armád na frontách lze
vyčíst, s jakými nadějemi se ukrývaná rodina upínala
k blížícímu se konci války.
Zdeňka Calábková, narozená v roce 1937, dodnes žijící
v Zákřově je dcerou Oldřicha Ohery. Vyprávěla nám, že
sama tehdy jako sedmileté dítě o ukrývání rodiny Wolfových
na statku nevěděla: „Oni ve dne nechodili vůbec
ven. Nevylezli. Až v noci seděli venku, aby se nadýchali
vzduchu, a ve dne spali. Ani z komína se nekouřilo. Byli
v jedné místnosti a jenom se dostali na dvůr a nikam jinam.“
Z deníku Otty Wolfa víme, že k různým náhodným
a nechtěným setkáním ukrývané rodiny s místními lidmi
docházelo, proto je s podivem, že se Oherovým podařilo
skrývání čtyř lidí utajit před vlastními dětmi. Na druhou
stranu v Ottově deníku o dětech jejich ochránců zmínku
nenajdeme a ukrývání samotné u Oherových trvalo pouze
necelých šest týdnů.
18. dubna 1945
I ze záznamů ve Wolfově deníku je zjevné, jak se situace
v okolí Zákřova s jarem roku 1945 zdramatizovala. 7.
dubna partyzáni načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu
byli i s místními. Nejednalo se ale vždy o „pravé“ partyzány,
ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého
oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce. Díky tomu
se místní velení gestapa v blízkém Velkém Újezdě dozvědělo
o tom, že zákřovští s partyzány skutečně vešli v kontakt,
a přikročilo k akci. V úterý 18. dubna večer obklíčili
„vlasovci“, jak místní říkali rusky hovořícím vojákům,
vesnici a kolem desáté hodiny se strhla přestřelka s vesničany,
kteří už několikátým dnem ve vsi drželi hlídky.
Tehdy čtrnáctiletý Otakar Švarc, který žil ve statku
hned vedle Oherových, na tu noc vzpomíná: „Vzbudil
jsem se, obloha červená, ozářená, táta mě držel, a najednou
taková střelba, všechny tabulky vylítly z oken, kulky
lítaly do skříně, slyšel jsem, jak všechno praská.“ Statek
Švarcových zachvátil požár, místní se jej snažili hasit, ale
vojáci jim v tom zabránili, stavení tak nakonec lehlo popelem.
Do hašení se nakonec zapojili a mezi místní lidi
se vmísili i ukrývaní Židé Bertold a Otto Wolfovi, na útěk
z vesnice ale nebylo pomyšlení, vesnice se ocitla v obklíčení
vojáků a ti zakázali opouštět budovy.
Ztracený seznam
Nad ránem začalo zatýkání. Olga Glierová rozená Oherová
vzpomíná na záchranu bratra Drahomíra. V obci
po přepadení nešel proud a tak využil toho, že je v místnosti
šero a schoval se pod lavici, přes kterou děvečka
přehodila kabát. Jednomu z vojáků prý tehdy z kapsy
vypadl seznam, který obsahoval jména mužů určených
k zatčení a Drahomír ho sebral „U každého jména byly
značky. Třeba když poslouchal rozhlas, tak tam byla taková
vlnovka, takový drátek. Kdo měl ten revolver, tak
u něho tam byl malý revolver. A protože ten seznam ztratili,
tak už brali jenom do počtu. Já jsem ten seznam viděla
jako děcko doma,“ vzpomíná Olga Glierová. Dodnes
si myslí, že jména musel sepsat někdo, kdo dobře znal
poměry v obci. Podle archivních pramenů seznam Drahomír
Ohera odevzdal okresnímu soudu v Olomouci až
rok po válce. Proč tak učinil, dnes neví ani jeho setra Olga
Glierová. „Prý se ten seznam později ztratil.“
Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady
dalších stavení v hodně části vsi a 23 zatčených mužů –
taková byla bilance řádění Kozáků ve službách gestapa.
Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou
už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými nechyběl
ani Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali
jen muže do 50 let věku. Čtyři muže včetně konfidenta
Hodulíka nakonec propustili, o osudu dalších devatenácti
mužů se vesničané dověděli až s definitivním koncem
války.
Většina kostí byla zlámaná
Zákřovské muže (někteří byli zraněni následkem předchozí
přestřelky) odvezli do kasáren ve Velkém Újezdě.
Zde prošli nelidským mučením. Gestapáci identifikovali
Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli
obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil
své skutečné jméno ani jména těch, kteří je během tří
let podporovali. Nejspíš tak zachránil zbylé členy rodiny
i další osoby před popravou, sám ale krutému osudu neunikl.
Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“
Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže
odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu, jejich
těla hodili do boudy, tu polili benzinem a zapálili. Pár
dnů po osvobození, 12. května, vyšla pravda o této hrůze
najevo. Ze spáleniště byly vyzdviženy ostatky zavražděných,
přivolaný lékař konstatoval, že většina kostí byla
ještě před smrtí zlámána, někteří mužové pak byli patrně
upáleni zaživa. Ostatky byly poté pochovány v hromadném
hrobě v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník.
Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé
ze širokého okolí.V samotném Zákřově se situace neuklidnila ani po zatčení
mužů 19. dubna. Místní lidé se schovávali po sklepích,
často přišli o veškeré jídlo a oblečení. Svatava Kubíková,
rozená Marková vzpomíná na poslední dny války:
„Ještě po té hrůze vždycky večer zase přijeli vlasovci
na koních a jezdili po dědině. Tož žádný nevylezl. Každý
se bál a my jsme chodili spávat do sklepa.“ Do posledních
dnů se kolem vsi střílelo. „Až jednou přišel so**ed, zaklepal
na okno do sklepa a volal: ,Ženský, nebojte se a vylezte
ven! Už je tady Rudá armáda.‘“
Ve vsi nebylo bezpečno ani pro Wolfovy a tak se museli,
stejně jako v počátcích své anabáze, ukrýt v lese. Konec
dubna a začátek ledna byl tehdy mimořádně chladný,
některé dny mrzlo a padal sníh, takže se samotným
koncem války zažívali největší hlad a strádání. Svůj úkryt
mohli definitivně opustit až 8. května. Otec Bertold Wolf
prý tehdy v euforii běhal po Tršicích a mával hůlkou, to
ale netušil, že se za pár dnů dozví o tragickém konci syna
Otty. Navíc záhy zjistil, že jeho nejstarší syn Kurt Wolf
padl v březnu roku 1943 v bitvě u Sokolova.
Tady byla vesnice vdov
Ztráty s koncem války počítali i zákřovští, rodiny přišly
o otce, syny, sourozence. „Tady byla vesnice vdov,“ vzpomíná
Zdeňka Calábková, kterou zákřovský masakr připravil
o tatínka. „Maminka byla hodně nemocná, takže
jsme si užili víc toho zlého než dobrého.“ Zdeňka se bála
chodit i do školy. Každý sebemenší zvuk jí totiž připadal
jako střelba.
Zdeňce zůstal alespoň domov, i když vyrabovaný. Rodina
Švarcových přišla o statek a ze čtrnáctiletého Otakara
se stal sirotek. Matka mu zemřela již dříve, otec a bratr
byli mezi umučenými v Kyjanici. Spolu s mladší sestrou
skončili u příbuzných v so**ední vsi. Když Otakar po létech
vypráví, jak jezdil do učení vždy ve stejných šatech,
ve kterých pracoval, zatímco jeho spolužáci měli krom
pracovního úboru vždy i čisté oblečení, cítíme v jeho
vyprávění hořkost a dodnes nevstřebaný pocit nespravedlnosti.
Otakar na vojně nastoupil na brigádu do dolů
a po čase se přestěhoval do severních Čech a s příbuznými
ze Zákřova a okolí načas přerušil veškeré kontakty.
Dodnes nedokáže pochopit, proč právě jejich statek byl
do základu zničen. Domnívá se, že vypáleno mělo být
právě so**ední stavení Oherových, a to právě možná kvůli
ukrývání rodiny Wolfových. Dosavadní historický výzkum
ale tuto domněnku nepotvrzuje. Spíše se soudí, že
Kozáci ani místní gestapáci o ukrývání Wolfových nevěděli.
Z Ottova deníku víme, že o jejich pobytu a skrýších
věděly desítky vesničanů z Tršic i Zákřova. Že se podařilo
před nacistickými úřady tříleté ukrývání čtyřčlenné rodiny
na poměrně hustě osídleném moravském venkově
utajit, můžeme i dnes považovat za malý zázrak.
V padesátých letech projednával případ zákřovského
masakru okresní soud v Olomouci. Gestapák Josef
Geppert i jeho pomocník Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Konfidentu Bedřich Hodulíkovi
z Tršic soud vyměřil doživotní trest, v roce 1961 jej propustili
na amnestii. Soudního řízení se účastnili i pozůstalí
po obětech.
Devatenáct obětí zákřovského masakru
Calábek Josef (45 roků), Zákřov
Marek Josef (43 roků), Zákřov
Marek Drahomír (17 roků), Zákřov
Švarc František (43 roků), Zákřov
Švarc Vladimír (16 roků), Zákřov
Ohera Jan (40 roků), Zákřov
Plánička Jan (35 roků), Zákřov
Závodník Miroslav (23 roků), Zákřov
Závodník Jaroslav (21 roků), Zákřov
Glier Antonín (18 roků), Zákřov
Ohera Oldřich (37 roků), Zákřov
Bém Vlastimil (19 roků), Tršice
Wolf Otto (18 roků), Tršice
Pazdera Jan (32 roků), Doloplazy
Přikryl Klement (32 roků), Doloplazy
Jahn Josef (18 roků), Velká Bystřice
Švec František (26 roků), Velká Bystřice
Musil Josef (30 roků), Bystrovany
Žák Jaroslav (21 roků), Brno, přijel k příbuzným
do Zákřova 18. dubna 1945 z Brna, aby se chránil
před bombardováním…
Další osudy Wolfových a Ottova deníku
Otec Bertold a matka Růžena se nikdy se ztrátou synů zcela
nevyrovnali. Maminka zemřela počátkem padesátých let,
otec, který se po válce ujal role kantora v olomoucké židovské
obci, zemřel o deset let později. Před smrtí nechal pořídit
přepis deníku, který objevili badatelé až v 80. letech
minulého století. Ottova sestra Felicitas si po válce otevřela
v Olomouci módní salón, který jí komunisté znárodnili. Roku
1969 se odstěhovala do USA. Po celou dobu uchovávala originál
bratrova deníku a fotokopii dala k dispozici pro účely
publikování. Deník Otty Wolfa vyšel poprvé knižně v roce
1997, části deníku byly publikovány i v zahraničí a dočkal se
i filmové adaptace. V roce 2012 byl na místě lesního úkrytu
Wolfových mezi Zákřovem a Tršicemi vybudován památník.
